Filozofií přirozeného jazyka (zvl. ✍Austin, 1962) inspirované pojetí užívání jazyka jako druhu účelného jednání. Zdůrazňuje se fakt, že lidé mluví nejen proto, aby pomocí jazyka „zobrazovali“, popisovali fragmenty světa a vyměňovali si o něm informace (= funkce translační), ale i proto, aby se tím, co ve výpovědích o světě říkají a jak to říkají, pokoušeli měnit vztahy lidí k světu: ovlivňovat a měnit postoje adresátů, popř. stimulovat jejich další jaz. i nejazykové chování a jednání (= funkce instrumentální, stimulativní). V t.ř.j. nestojí tedy v popředí to, co se v dané ↗komunikační situaci říká (= obsah výpovědi // propozice // propoziční obsah), nýbrž to, proč se to říká, tj. co mluvčí míní (sleduje), čeho chce u adresáta dosáhnout tím, co říká, neboli co dělá tím, že v dané komunikační situaci něco říká. Např. nápisem na cigaretové krabičce Kouření způsobuje rakovinu někdo (ze znalostí světa odvoditelný jako instituce, nikoli jedinec) někoho „varuje“ aj. Elementární jednotky řečového jednání, tj. ↗mluvní akty (řečové akty), a jejich rezultáty, tj. ↗výpovědi, mají zpravidla nějaký věcný (propoziční) obsah a vždy nějakou aktuální ↗komunikační funkci (ilokuční funkci, ilokuční sílu, ilokuční roli), tj. jsou míněny a platí vůči adresátovi jako např. „oznámení“, „otázka“, „výzva“, „výtka“, „námitka“, „slib“, „výhrůžka“, „pochvala“ aj.; viz ↗komunikační funkce výpovědi.

T.ř.j. byla inspirována myšlenkami „mladšího“ ✍Wittgensteina (1953), zvl. jeho konceptem „jazykových her“; upozaďuje se tak představa o systémové danosti (apriornosti) jaz. Zdůrazňuje se, že pouze věta (výpověď) má smysl a že slova nabývají významu až ve větě (výpovědi), tj. ve (výpovědním) užití. Pro přijetí t.ř.j. do lingvistiky jsou relevantní hlavně práce ✍Austina (1962) a ✍Searla (1969); další práce obou autorů viz Lit. ✍Austin (1962) prokázal mj.: (i) že ani tzv. věty „konstativní“ (oznamovací) nepředstavují protiklad k jiným, tzv. „performativním“ větám (např. rozkazovacím, tázacím…), nýbrž že i tyto výpovědi jsou dominovány záměrem mluvčího; (ii) že slova mohou sloužit pouze jako „pomůcka“ (opora) pro porozumění výpovědím, které je obsahují (srov. Jak si usteleš, tak si lehneš; Koukej si tu trojku opravit!; Na mém ministerstvu není žádný kostlivec (= ‘žádný nevyřešený případ’) aj.); (iii) že se lze pokusit o typologii výpovědí podle jejich KF; jeho pětičlenná typologie je založena v podstatě na sémantice ↗ilokučních sloves; viz ↗komunikační funkce výpovědi. ✍Searle (1969) (i) podtrhl, že užívání jaz. v procesech komunikace je druhem účelného a pravidly řízeného jednání: „I have said that the hypothesis of this book is that speaking a language is performing acts according to rules“; (ii) tím zdůraznil, že to, co v konkrétní komunikační situaci o světě říkáme (= propoziční obsah), říkáme vždy s nějakým záměrem, cílem, kterého chceme u adresáta dosáhnout; (iii) zdůraznil (v návaznosti na Austina) aspekt úspěšnosti ↗mluvního aktu (řečového aktu) ‒ ta se vidí v porozumění nejen tomu, o čem se mluví a proč se o tom mluví, ale též v reakcích, které mluvní akt implikuje (odpověď na otázku, uposlechnutí výzvy apod.); (iv) ukázal, že předpokladem úspěšnosti realizace nějakého druhu mluvního (řečového) aktu je přítomnost „nutných a dostačujících“ situačních podmínek, např. (mimo jiné) schopnost adresáta vykonat to, co se po něm chce; (v) soubory těchto podmínek definují jednotlivé druhy mluvních (řečových) aktů, především jejich KF, a zároveň jsou pro Searla základnou pro klasifikace typů výpovědí podle jejich KF (viz ↗komunikační funkce výpovědi); (vi) upozornil na to, že KF mluvčím realizovaných výpovědí mohou, ale nemusejí být jazykově indikovány (proto název „ilokuční“): v konkrétních řečových situacích vyplývá často ze souvislosti, jaká ilokuční role výrazu (výpovědi) přísluší, aniž by bylo nutně třeba použít nějakého explicitního indikátoru ilokuční role; viz ↗komunikační funkce výpovědi.

Pojetí mluvení (užívání jazyka) jako druhu jednání vede jednak směrem k obecné teorii jednání, jednak směrem k lingvistice. O začlenění řečového jednání do obecné teorie jednání a o jeho specifikaci v jejím rámci se s různými cíli pokusili Searle, Häfele a mnozí další. Významným impulsem se stala t.ř.j. pro část lingvistiky (u nás např. Grepl, Hirschová), která z ní odvodila, že tato teorie (i) zbavuje lingvistiku logizující „zátěže“ dimenze „pravda – nepravda“, omezující její pohled v podstatě na věty (výpovědi) konstatační (oznamovací), včetně problémů s větami hodnotícími (To pivo je plzeňské × To pivo je dobré) a normativními (Všichni občané jsou si před zákonem rovni), a naopak nutí logiku (logickou filozofii) vzít v úvahu výpovědi „otázkové“, „výzvové“, „varovací“, „permisivní“ aj. a konstituovat jejich „logiku“; (ii) klade před lingvistiku problém úspěšnosti se všemi ↗pragmatickými presupozicemi, závaznostmi a konsekvencemi řečového jednání; (iii) nutí lingvistiku uznat, že kromě tradičních výpovědí oznamovacích, tázacích, rozkazovacích a přacích existují výpovědi varovací, vytýkací, námitkové, odmítací, ujišťovací aj.; (iv) stimuluje, aby se i lingvistika podílela na pokusech o klasifikaci (taxonomii) výpovědí podle jejich komunikačních (ilokučních) intencí; (v) nutí lingvistiku popisovat konvencializované prostředky a způsoby jazykové indikace komunikační (ilokuční) složky mluvních (řečových) aktů, a tak vyložit fungování mnoha jaz. a prozodických jevů, které v rámci tzv. systémové lingvistiky nutně zůstávaly stranou lingvistického zkoumání a uvažování; viz také ✍Grepl (2011).